středa 9. září 2015

Netypické, pomalé a zamyšlené YA

Musíte vědět jednu důležitou věc o tom, jak čtu: nesnáším konce. Pokud je příběh v jedné knize, nezbývá mi nic jiného, než prostě dočíst na konec a přežít to. Pokud se ale autor(ka) rozhodl(a) roztáhnout příběh do několika dílů, zpravidla se mi stává, že se u předposledního tak nějak... zastavím. Vědomě a někdy i nevědomě. Jeden z mých cílů pro tenhle rok bylo dočíst co nejvíc sérií, které jsem někdy rozečetla. (Což zahrnuje taky znovupřečtení těch předchozích dílů.) Protože většina těch knih patří do young adult, snažím se taky odpovědět na to, jestli tenhle žánr má co říct i po tom, co jste oslavili dvacítku.


Na Mrazení, první díl série Vlci z Mercy Falls, jsem poprvé narazila před pěti lety a zamilovala jsem se do něj okamžitě. Krásný, čistý příběh. Pomalý, psaný krásným jazykem. Jediným problémem je, že by podle mě bez problému fungoval jako samostatný román. Odehrává se ve vymyšleném městečku Mercy Falls v Minnesotě. Dům, ve kterém bydlí Grace, sousedí s lesem, kde žijí vlci. Celé roky je pozoruje a fascinuje ji zvlášť jeden, "její" vlk se žlutýma očima. Když ho potká jako opravdového kluka, samozřejmě se do něj zamiluje... Ale jak to udělat, aby už zůstal navždycky člověkem?

Vlkodlaci v sérii Vlci z Mercy Falls jsou totiž ovlivňováni počasím. V zimě jsou vlky, v létě lidmi. A po několika letech už vlky zůstanou napořád. To určuje závod s časem a postupné hledání léku na tuhle "nemoc", což je jeden z hlavních motivů série. Sam a Grace se snaží získat co nejvíc času spolu. Než přijde zima.

Mrazení mě učarovalo naprosto kouzelným stylem psaní (doplněným o poezii), kterým se Maggie Stiefvater vyznačuje - a samozřejmě skvělým překladem, který je opravdu radost číst. Jen málo knih ve vás dokáže vyvolat potěšení ze slov, z toho, jak jsou sestavená a jak krásné to dohromady je. V dalších dvou dílech mě ale pomalé pasáže spíš nudily - nevím, jestli to je tím, že jsem je četla v anglickém originále. Uvědomovala jsem si, že čeština je v některých ohledech mnohem bohatší než angličtina, a některá místa mohla být v překladu mnohem bohatší.


V dalších dílech, Linger (Váhání) a Forever (Splynutí), se všechno komplikuje, jako by autorka násilím oddalovala happy end, který stejně musí přijít. Další postava bojuje s vlkem uvnitř sebe, a na vlčí smečku musí čelit hrozbě vyhubení. Na scénu vstupují dvě nové postavy. Isabel Culpeper, "ledová královna", která se překvapivě spřátelí s Grace a Samem. A Cole St. Clair, frontman známé kapely, který se místo sebevraždy rozhodl stát vlkem. Úhly vyprávění jsou teď čtyři, což trochu tříští tok příběhu.

Poslení díl pro mě nebyl moc uspokojivým závěrem série. Ano, všechny postavy prošly vývojem, hlavně Sam (od depresivního teenagera s traumatem z dětství po rozhodného vůdce smečky) a Cole (od sebevražedných choutek po nadějného vědce). Pár postav muselo zemřít, aby to dodalo situaci vážnost, kterou by konce měly mít. Ale nějak to na mě nepůsobilo, a nevím, jestli to bylo tím, že jsem tím příběhem už tolik nežila. Pár desítek stránek před koncem totiž opravdu skvělé (a dojemné) momenty byly. Konec byl takový... nevýrazný.

Vztah Sama a Grace je dokonalý. Nemusejí mluvit, aby věděli, co si ten druhý myslí. A celou dobu vědí, že spolu prostě skončí, ať se děje cokoliv. (To trochu uvolňuje tlak z toho, jaký bude konec - takovou dvojici přece nejde rozdělit!) Pokud vás takováhle romantika nebaví, můžete taky fandit Isabel a Coleovi, jejichž divoký vztah-nevztah se proplétá druhým i třetím dílem jako protipól Sama a Grace. A Maggie Stiefvater jim věnovala samostatný román Sinner, který loni vyšel.


Vlci z Mercy Falls vůbec nejsou typickým young adult bonbónkem. Není to ten jiskřivý příběh plný rychlých, sarkastických dialogů a drsných hrdinek. Ten příběh je pomalý, leckomu by mohl připadat i nudný. Je tam moc pasáží, kde se rozebírají myšlenky a emoce. A docela málo sarkasmu. Ale pokud na tohle všechno přistoupíte, dostanete čistý a místy až kýčovitě krásný příběh, který vás může okouzlit.

1 komentář:

  1. Dobrá, tak mě moc nezaujal ani ten první díl, takže na ty další se fakt nechystám :D Ale chápu problém zakončování sérií - se svojí neschopností dát se na čtení posledního dílu Eragona už sama sobě lezu na nervy...

    Ale - v úvodu jsi psala, že by stálo za to odpovědět na otázku, jestli má YA pro nás (=lidi po dvacítce, mimo hlavní cílovou kategorii) ještě smysl, jestli nám to něco dává. V tomhle článku jsem odpověď nenašla; napíšeš o tom další článek? Protože by mě tvůj pohled dost zajímal (asi taky proto, že bude dost rozdílný od toho mého, jak v poslední době zjišťujeme :D).

    OdpovědětVymazat